Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že tenhle večer bude výjimečný, snad jen Dalasovo: na tenhle koncert se po dlouhé době zase těším, bylo jakousi věštbou extatického zážitku, který pro nás ten večer namíchali triprockoví šamani z Nizozemí. Dvě piva a večeře nás nakonec stály skoro celé ENDLESS, což jsem vzhledem k těm pěti minutám, které jsme slyšeli, od plic zhodnotil několika nepříliš éterickými slůvky. Naštěstí tu byl poctivý a dochvilný kolega Thorn, který nabídl pomoc, čímž mu děkujeme a stydíme se, červenáme.

Presne o siedmej spustili s trochou trémy „akustickí“ Endless, doplnení o Hanele S.S.O.G.E, ex-Forgotten Silence) a saxofonistu Nikosa z mainstreamového KRYŠTOFa. Prekvapil ma hlavne fakt, že „akustický“ v prípade ENDLESS znamenalo (okrem hosťov) „iba“ vysadenie efektov a užívanie výhradne čistého spevu -- viac na spôsob aktuálnej dosky OPETH; ako čistého unplugged.

ENDLESS tak občas pôsobili ako výkonný voz so zatiahnutou ručnou brzdou... Každopádne potenciál takéhoto repertoáru je veľký -- v silných pasážach so saxíkom stačilo zavrieť oči a už som bol kdesi na letnej lúke, vyvalený pod pražiacim slnkom -- skrátka príjemná, pozvoľne plynúca pohoda. Nedostatok času na naskúšanie, zohratie a dôkladnejšie prearanžovanie skladieb (hralo sa z progressovejšej novinky aj z priamočiarejšieho „Vital #1“ ukázalo, že ENDLESS ešte rezervy majú, a bola by škoda nepokúsiť sa ich využiť.

Pauza mezi poloakustickými ENDLESS a nakonec zcela elektrifikovanými THE GATHERING – tady mi trochu unikl smysl reklamního sloganu koncertu – byla krátká a úvod hlavního setu byl pro mě tak nějak náhlý, nečekaný. První tři písně jsem se věnoval zvěčňování reality v nepříliš kvalitní digitální nápodobu, a tak jsem jen stěží mohl povrchním poslechem podstoupit inicializaci před velkým rituálem. Jenže ona si mě hudba našla sama, a tak po chvíli frenetického šmejdění jsem náhle stanul a jako v hypnóze začal podléhat sladkému zaříkávání Anneke Van Giersbergen. THE GATHERING již dávno nejsou hledači. Našli. Našli svůj tón, svoje směřování, dozráli a stejně jako dozrála jejich hudba, dozrála i jejich zpěvačka. Už to není ta roztomilá dívčinka s extravagantním účesem, jaký byl k vidění před pěti lety, kdy experiment „How To Measure A Planet“ dokázal přilákat pouze hrstku diváků. Před námi stanula sebevědomá žena, která všemi aspekty splňuje anglické slovo „mature“. Dívčí křehkost prosvítá sice dál z jejího hlasu i rozkošných úsměvů, kterými častuje publikum, leč mým hlavním dojmem byla právě vyzrálost a jistota. A stejně jako s Anneke má se to i s celými THE GATHERING. Natřískaný a od první chvíle nadšeně souznící sál našel na pódiu famózně vyhranou a sebejistou kapelu s tak jasnou a uhrančivou tváří, že vzájemné jiskření bylo na mou duši cítit.

Holandská pětice byla nucena vyměnit ostříleného basáka Huga Prinsena Geerlingse za novou tvář a soudě dle ohlasu publika, měnila dobře. Inu aby ne, vždyť nová vládkyně čtyř strun Marjolein Kooijmans byla sličná a z hlediska audiovizuálního věru přínosná. Leč marná sláva – hlavní pozornost strhuje Anneke, tak vstřícná, přátelská a otevřená, že jí není ani zapotřebí velkých slov. Komunikace s publikem probíhá skrze texty, skrze melodie, není třeba deklamovat velkohubé fráze o tom, že jsme nejlepší publikum ve vesmíru a že jsme všichni bratři a podobně. Kde je skutečné souznění, není třeba póz. A tak triprockoví šamani lovili ve svém bohatém váčku ty nejlepší bylinky z poslední řadovky „Souvenirs“ (ta byla hlavním zdrojem pro playlist), dostalo se i na přelomové „How To Measure A Planet“ („Travel“, „Red Is A Slow Colour“, „The Big Sleep“ a „Marooned“) a trochu prachem zafoukané „if_then_else“ a snad i na další desky, ale musím se přiznat – nevnímal jsem skladby. Nehledal jména. Nepátral v paměti. Stál jsem s očima slastně přivřenýma a koupal se v příboji tónů, které omývaly mou duši od všech svinstev venkovního světa. Ten přestal existovat. Byl jen ten sál, dva a na pódiu ONI. S nenápadným klávesákem Frankem Boeijenem, precizním bubeníkem Hansem Ruttenem a především nenápadnou šedou myškou – René Ruttenem. Kolik znamená tenhle člověk pro THE GATHERING! Je to kytarista introvert, brilantní muzikant s vizáží učitele ze základní školy. Se svojí kytarou působí tak nějak zranitelně, ale jeho hra je společně s plochami kláves a Annečinými vokálními linkami kvintesencí triprockové duše kapely. A že stále ještě dokáže řádně potrápit struny dokázal René zejména v improvizované noisové vložce v „Black Light District“, ale hlavní slovo má jeho práce s efekty a subtilními melodickými motivy, které se nikam netlačí, nijak nestaví na odiv, ale o to působivěji dopadají na duši…Hudba THE GATHERING není oslavou instrumentální dovednosti, složitých kompozic a muzikálního stavění se na odiv, je to intimní a otevřená komunikace na rovině emocí. A jako taková je mnohem působivější a sdělnější.

Nechtěl jsem, aby ten krásný hudební exkurz skončil, líbilo se mi stát jen tak napospas emocím, ale jak to v Akropoli chodí, půl desáté a closing time (tentokrát se to o nějakých 10 minut natáhlo, ale co je pár minut proti věčnosti, že). Bloudil jsem chvilku jako v mrákotách po Akropoli, chválil a vydýchával. Echo toho překrásného večera ještě stále rezonuje kdesi uvnitř a doufám, že ještě dlouho rezonovat bude. Co si přát závěrem? Víc takových, jako jsou THE GATHERING. Víc takových, kteří dělají hudbu srdcem. Hudbu pro duši. Kdo tam nebyl, prohloupil. Krutě prohloupil.

Autoři: Thorn (ENDLESS), Marigold (THE GATHERING)
Fotogalerie: Thorn